Většina sportovců, která má nějaké ambice, má sportovní vzory, se kterými se nějakým způsobem identifikuje. Inspirace tedy táhne a na reprezentanty na vrcholu to klade nemalé nároky a podle toho by k tomu měli s veškerou zodpovědností přistupovat. Mladí sportovci řeší i klíčové otázky spojené s výběrem střední či později vysoké školy. Všichni si kladou spoustu otázek, které mají jedno společné. Co bude z dlouhodobého hlediska nejrozumnější?

Ve zkratce přiblížím pro představu školní systém v Norsku, který je z celkového pohledu dost odlišný od toho v ČR. Povinná školní docházka je v Norsku rozdělena na 7 let základní školy, kde si děti v podstatě jen „hrají“ a nemají zde zavedený systém známek. Následující 3 roky jsou na nižší střední škole, která je už bližší našemu systému. V tomto věku si už mohou vybírat soukromou sportovní školu NTG a WANG, kde mají rozšířenou sportovní činnost. Dále jsou pak na základě studijních výsledků přijímáni na střední školu, která trvá tři roky a systém studia je bližší univerzitnímu pojetí. V 16 letech při volbě střední školy studenty-sportovce čeká zásadní rozhodnutí, jestli jít cestou sportovního gymnázia nebo běžné střední školy. V Norsku jsou navíc soukromá gymnázia např. NTG a WANG, které se vymykají běžně zavedeným principům norského školství. Pokud sportovci upřednostní běžnou školu, zásadním problémem je uvolňování, které je velice problematické. NTG gymnázia nabízejí místa nejlepším sportovcům v jednotlivých ročnících a jen vyčkávají, jestli bude nabídka akceptována. Nutno podotknout, že tím, že se jedná o soukromé školy, tak musí rodiče sáhnout poměrně hluboko do kapsy. Běžná sportovní gymnázia takovou možnost nemají, studenti se přihlásí, ale jasno o přijetí mají až na základě žebříčku, dle výsledků na nižší střední škole, dle celostátních testů a v případě mimořádných sportovních výsledků získávají extra body. V praxi to znamená, že NTG posbírají nejlepší sportovce a veřejná gymnázia musí doufat, že někteří dají přednost studiu a tréninku v domácích podmínkách.

Praktické zkušeností z veřejného sportovního gymnázia Dønski vgs.

Sportovní gymnázium sídlící na západním předměstí Osla bylo dlouho známé pro své úspěchy zejména v alpských disciplínách. Škola je umístěna v blízkosti multifunkční haly včetně atletického oválu, a v průběhu let se vedle multifunkční haly postavil plavecký bazén a atletický stadion. Neméně důležitá je spolupráce místních klubů s gymnáziem. Hlavní myšlenkou je umožnit sportovcům zůstat doma bez nutnosti stěhování se do vzdálených gymnázií, nabídnou sportovcům trénink ve skupině, udržení juniorských skupin v klubech a v neposlední řadě ušetření nemalých finančních prostředků. Nejdůležitějším faktorem je kvalitní tréninková skupina, kde mají sportovci zájem na sobě pracovat. Vybalancovat pak program v týmu pro gymnazisty a negymnazisty v kontextu večerních tréninků není vůbec jednoduché. Občasné fluktuace sportovců mezi kluby či sportovními gymnázii tedy berou všichni sportovně.

Tréninková kultura

Alfou a omegou je komunikace trenéra a závodníka zejména pak od 16 let, kdy se sportovci už většinou věnují jednomu sportu. Tím, že se do 16 let věnují většinou více sportům, tak je to v určitém směru trochu chaos mít přehled čemu všemu se mladí sportovci věnují. V tomto věku si tedy volí sami anebo jim je přidělený nějaký „osobní“ trenér, se kterým řeší plány, hodnocení, analýzy atd. Sportovci na sportovních gymnáziích pak mají většinou 1x za měsíc „pohovor o svém rozvoji“ se svými trenéry. Komunikace se sportovci je v tomto směru velice individuální a záleží pouze na nastavení optimální formy spolupráce (hodnocení tréninků, kontrola deníků, úpravy plánů atd.). Snažíme se, aby co nejvíc sportovců dorazilo na společné tréninky, kde je samozřejmě možné trénink individuálně upravit v kontextu aktuálního stavu. V plánování se řeší zejména počet intervalových tréninků, celkový objem, počet silových a rychlostních tréninků. Cílem je, aby sportovci posílali svůj návrh v kontextu společných tréninků a s trenérem následně našli nejlepší cestu. Každopádně celý přístup je na dobrovolnosti, nikdo nikoho do ničeho nenutí, tréninky počínaje a závody konče.

Příklad juniorského tréninkového plánu mimo závodní sezónu (jaro/podzim) – specializace běh na lyžích

Soustředění a obsah tréninků

Dønski vgs. má v průměru 3 až 4 soustředění (pondělí až pátek) během roku, na něž pak většinou navazují soustředění TVM od pátku do neděle. TVM má navíc několik příměstských soustředění od pátku do neděle, a dále tradiční lyžařské soustředění na začátku letních prázdnin v Sognefjellet.  Společné tréninky na Dønski jsou celkem 4 a jsou absolvovány v dopoledních hodinách od 8:00 do 9:30 respektive v úterý do 10:30. Občas se vyráží např. na Holmenkollen nebo na jiné tratě/místa v širším okolí. Tyto tréninky jsou více všeobecně zaměřené a cílí na dlouhodobý sportovní vývoj. Snažíme se, aby tréninky byly poměrně pestré a aby se sportovci během třech let rozvíjeli po všech stránkách. Tréninky TVM jsou ve všední dny od 18:30.

Faktor rodiče

Rodiče jsou stále zásadní hybnou silou v norském systému založeném na dobrovolné pomoci rodičů. Dle svých možností/zkušeností jsou rozděleni do skupin a pomáhají s organizací soustředění, závodů a s dalšími organizačními záležitostmi. V juniorském věku se už ale začínají projevovat ambicióznější rodiče a je zde znát i určitý útlum v ochotě pomáhat. Nicméně rodiče se zásadním způsobem podílí na logistice (doprava na tréninky, soustředění, závody) a jsou to většinou rodiče, kteří zajišťují a koordinují účast na regionálních závodech.

Trenéři v Norsku

‍Celý systém stál z velké části na dobrovolných trenérech. To se od 90. let hodně posunulo směrem k větší „profesionalizaci“. U dětských skupin napříč sporty můžeme vidět mládežnické trenéry mnohdy bez nějaké formální kvalifikace, ale s obrovským drivem a entusiasmem. Hodně juniorských závodníků si takto 1-2x týdně přivydělává. U juniorské skupiny je už vyžadovaná určitá úroveň erudice a zároveň i nějaké praktické zkušenosti. Zároveň je snahou, aby u všech skupin byli zástupci obou pohlaví mezi trenéry. V rámci možností máme rozdělené určité role a také sportovce pro individuální spolupráci. Hlavní trenér tvoří rámcové plány na společné tréninky a dále jsou plány rozpracovávány individuálně se sportovci. Každý trenér má pak 4-10 závodníků o které se „individuálně“ stará. V posledních sezónách je trenérský tým tvořen z většiny aktivních závodníků, což má svoje výhody ale i nevýhody. Důležité je zmínit, že trenéři přistupují ke všem sportovcům zcela stejně a nedělají se rozdíly dle výkonnosti, účasti na trénincích apod. Individuální péče o sportovce je v režii „osobních“ trenérů.

Filozofie tréninku do 10 let:

• aktivity mají být pestré
• trénink má děti bavit
• děti si mají odnášet pozitivní zážitky
• děti se mají učit základům lyžařské techniky
• trenér má každého svěřence alespoň jednou jmenovat jménem

Filozofie tréninku do 15 let:

• děti se mají učit všestrannosti
• děti se mají učit základům tréninku
• děti se mají zdokonalovat v lyžařské technice
• děti by my měly závodit v různých sportech
• trenér má děti motivovat

Filozofie tréninku do 20 let:

• sportovci si mají postupně vybrat hlavní sport
• sportovci přebírají odpovědnost za svůj rozvoj
• akcent je dán na individuální rozvoj jedince
• jednoduchý „holistický přístup“ v přípravě v kontextu eat-move-sleep
• trenér má sportovce motivovat a vést